Klíčem je pohoda dětí a pohyb venku za každého počasí

Školky Jednoho stromu: Klíčem je pro nás vnitřní pohoda dítěte a pohyb venku za každého počasí

Každé jaro je pro mnoho rodičů časem rozhodování, do jaké školky dají svého potomka. Ať vědomě či podvědomě cítí, že předškolní věk je pro dítě velmi důležité období. Jeden strom má dvě školky. Jejich společným rysem je respekt k dětem, hodně pohybu venku, individuální přístup, učení prožitkem. Učí děti spolupracovat, sdílet myšlenky, řešit problémy a podporovat se navzájem. 

Na otázky odpovídají Renáta Vonzová z Mateřské školky Jednoho stromu a Dominika Tomanová z Lesní mateřské školy Na dvorečku.

Co je vám blízké ve výchovném stylu neboli proč se děti u vás cítí v klidu a v bezpečí?

Renáta Vonzová: Pokud pravdivě dokážeme přijmout dítě jaké je a nabídnout mu bezpečné prostředí, pak spousta dalšího jde daleko lépe. Nebojíme se nastavit dětem zdravé hranice, mluvit s nimi o tom, kde hranice je a proč. O některá základní pravidla si děti většinou řeknou samy. Necháváme je zdravě riskovat. Děti ví, co říká červené označení na lezecím stromě a hlavně ví, proč tam je. Učíme je samostatnosti, necháme je chybovat a zažít důsledek jejich chování, jsme u toho s nimi. Pohladíme je, povzbudíme.

Dominika Tomanová: Souhlasím. Nejdůležitější je s dětmi být tady a teď. Dopřát jim pocit, že se na nás mohou s čímkoliv obrátit. Zároveň jsou průvodci ve školce strážci pravidel, takže pokud se dětem nedaří vykomunikovat něco mezi sebou, můžeme jim pomoct. Nesoudíme, ale snažíme se u procesu domlouvání být a nabízet cesty řešení.

Rodiče, kteří se chystají dát dítě do nestátní školky, se někdy bojí příliš volného přístupu a hry. Jak je to u vás? 

Renáta Vonzová: Velmi pečlivě si hlídáme poměr mezi volnou hrou a řízenou činností. Víte, že i oblékání, mytí rukou nebo čekání ve frontě na oběd je vlastně řízená činnost? A že klade na děti slušné nároky? Je potřeba pak dostatečně dlouho lítat venku, vylézt na strom, pozorovat řeku, jen tak se usídlit v tunelu pod skluzavkou a být…Důležitou a každodenní řízenou činností je příprava předškoláků.

Dominika Tomanová: Volná hra u nás má místo každý den. Je nezastupitelná, probouzí v dětech fantazii a rozvíjí jejich vlastnosti. Jsou ale děti, kterým to tak přirozeně nejde, a aby nám pak v lese nestály jako Y, tak máme vždy “po kapsách” připravené nějaké činnosti, které pomáhají děti vtáhnout mezi ostatní nebo je díky tomu napadne jiná vlastní hra.  

Čili nedá se říci, že by to u vás byla „cochcárna“?

Renáta Vonzová: Skvělé slovo! Jednak bychom v tom my, pedagogové, asi opravdu dlouho nevydrželi a to hlavní je, že pevné a láskyplné hranice jsou jednou z nejdůležitějších věcí, o které se každý den u dětí snažíme. Hranice je ukotvují a dávají jim pocit bezpečí.  

Dominika Tomanová: Rozhodně ne.  Ať už je čas řízené činnosti nebo volné hry, nastavili jsme si s dětmi pravidla, která nám vzájemně dávají smysl a díky jejich dodržování i dětem pocit bezpečí.  

Kolik času jste s dětmi venku? 

Renáta Vonzová: Jsme venku hodně a rádi. Dopoledne určitě vždy až dvě a pů hodiny, odpoledne úplně stejně. Vždyť u řeky nebo na zahradě je toho pořád tolik co objevovat a stavět! 

Dominika Tomanová: V osm začínáme a v půl čtvrté končíme, takže když z toho odebereme dvě hodiny na oběd a odpočinek, který v létě probíhá často taky venku, tak z toho máme krásných pět a půl hodiny. 

Jak zajišťujete komfort dětí v zimním období?

Renáta Vonzová: Ideálně tak, že s láskou edukujeme rodiče. A oni jsou našimi partnery a spojenci a sami říkají, že je to občas nenapadne, jak ideálně děti obléknout a obout, když oni sami jsou celé dopoledne třeba v kanceláři 

Dominika Tomanová: S rodiči sdílíme tipy na oblékací vychytávky, vrstvení či konkrétní značky, se kterými máme dobrou zkušenost. Děti jsou většinou neustále v pohybu. Ale fajn je teplý čaj v termosce, dostatek náhradního oblečení v batůžku a pak samozřejmě zatopeno v kamnech v jurtě, kam se nakonec všichni rádi vracíme na oběd.

Umíte pracovat s dětmi, které mají různá specifika? 

Renáta Vonzová: U nás platí heslo ‘Ještě štěstí, že jsme každý jiný’. Specifikem může být vývojová dysfázie, porucha autistického spektra, nadané dítě nebo dítě v tíživé životní situaci. Pracujeme s respektem se všemi dětmi skupinově i individuálně. Spolupracujeme s odbornými pracovišti a zveme je k nám. Pracujeme sami se sebou a na sobě, abychom jim byli dobrými průvodci. 

Dominika Tomanová: Souhlasím. Vážíme si důvěry rodičů, které do našich rukou svěřují své děti se všemi různými specialitkami. Pro nás jsou i oni velkými učiteli.

Jak velká je skupina dětí se kterou pracujete? Kolik průvodců na děti ve skupině je? 

Renáta Vonzová: Ve větší smíšené skupině dětí je denně 25 až 26 dětí a mají čtyři pedagogy, kteří se v průběhu týdne střídají a jednu asistentku. 

Dominika Tomanová: Na dvorečku jsou dvě jurty, v každé může být maximálně 16 dětí v jednom dni. Celkový počet dětí v každé ze tříd je ale kolem 22 dětí, protože ne všichni si zvolí pětidenní docházku. V každé jurtě pracují 2 průvodci, kteří se ve dnech střídají. Ve třídě Habroví máme letos navíc v dospěláckých řadách asistentku pedagoga.

Je skupina dětí věkově smíšená a jak staré jsou děti ve skupině?

Renáta Vonzová: Ve věkově smíšených skupinách vidíme velký přínos a potenciál. Dětem ve větší skupině je 3,5 až 6 let, v té malé skupince jsou děti od 2 do 3 až 3,5 let.

Dominika Tomanová: Ano, v minulosti jsme měli děti rozdělené na mladší a starší, ale věkově smíšené obě třídy od 3 do 6 let jsou v mnoha ohledech přínosnější. Mladší vzhlíží ke starším a starší se naopak učí ohleduplnosti a péči o mladší.

Musíš to sníst, aby maminka měla radost. Jinými slovy nutíte děti do jídla?

Renáta Vonzová: Taky máte tenhle blok z dětství? Má ho hodně lidí. Neděláme to. Ale dítě, které nemá zasaturované základní biologické potřeby, není v pohodě, promítne se mu to zákonitě do jeho bytí. Takže pobízíme k ochutnání, nabízíme varianty a hlavně v adaptační fázi dáváme dětem během dopoledne navíc třeba jablka. Toto září jsme tak nakrájeli celou naši jabloň ze zahrady.

Dominika Tomanová: Důležité je, aby se v zimě zaopatřily základní fyziologické potřeby, aby nám bylo příjemně, takže při dopolední svačince dohlížíme na to, aby se alespoň něco snědlo. Přeci jen svačinky připravují doma rodiče, kteří vědí co mají jejich děti rády a co ne. Zároveň taky víme, že u nás na hlad snad nikdo neumřel, tak jsme v klidu. U oběda rozhodně nikoho nenutíme. Máme naše děti rádi, to bychom jim neudělali. Abych pravdu řekla, tak od té doby co nám vaří náš dvorní dvorečkový kuchař Eda Vařečka, tak ani nemusíme. Jídlo na talíři prohlížíme, zkoumáme co tam asi všechno je za suroviny, přivoníme a ochutnáváme. Když třeba ví, že nemají rádi špenát, tak jim ho dáme na talíř tak, aby se nedotýkal ničeho jiného, ale aby měli možnost ochutnat, jak ho vaří právě Eda Vařečka. 

Stejný problém býval ve školkách se spaním, opět krátká otázka. Nutíte děti spát? 

Renáta Vonzová: Jako nutili nás v dětství mít zavřené oči a ležet rovně pod dekou? Mluvíme s dětmi o tom, že stejně jako umíme řádit, tak se učíme zklidnit svoje tělo. Je to neskutečně potřebný návyk, který neumí spousta nás, dospělých. Takže na postýlkách dětem čteme, zpíváme, přisedáme k nim, pokud si o to řeknou. V rámci učení se ohleduplnosti tím dáme čas těm, kteří jsou velmi unavení a už během pohádky usnou. Pak nespáči dostanou do postýlky knížku. Doba relaxace má být dobou příjemnou.

Dominika Tomanová: Souhlasím, krásně napsané, nemám potřebu doplnit nic.

Jak připravujete předškoláky na jejich první krůčky ve škole?

Renáta Vonzová: Předškoláci mají na svoji předškoláckou přípravu vymezený každý den po celý školní rok jednu hodinu. A nedej bože, když se vrátíme z výletu a řekneme, že ji pro dnešek zrušíme. O tom nechtějí ani slyšet, chtějí být dobře připraveni na závěrečnou předškoláckou výzvu Deseti kořenů - deseti dovedností, se kterými by měli, podle nás, ze školky odcházet. 

Dominika Tomanová: Příprava předškoláků začíná na začátku školního roku dobrodružně. Všichni společně odjedou na expedici na Sněžku. Zdolají nejvyšší horu České republiky, užijí si spolu spoustu legrace a do školky se vrátí všichni aspoň tak o metr vyšší a s pocitem předškolácké důležitosti. Předškolácká příprava probíhá každý den jak v terénu, tak po obědě u stolu. Na předškoláky si na podzim jejich předškolního roku “posvítí” speciální pedagog a pomocí různých her a cvičení zjistí, v jakých okruzích bychom mohli předškolákovi pomoct, aby jeho nástup do školy byl co nejvíc v pohodě. 

První dny ve školce mohou být, zvláště pro citlivé děti, poněkud těžké. Může být v adaptační fázi s dítětem ve školce rodič? Zvládne to moje dítě? 

Renáta Vonzová: Mluvíme s rodiči už od chvíle, kdy je provázíme při Dnech otevřených dveří o tom, jak je důležité, aby oni sami si nastavili v hlavě, že jejich dítě adaptaci zvládne hezky a v klidu. Samozřejmě, že s dítětem v prostoru školky jsou, nikdo je nevyhání! A každý den se domlouvají s pedagogy na postupném odcházení po rozloučení se s dítětem. Žádné tajné vytrácení se, žádné triky, tohle nedělá dětem dobře. Ale je třeba říci i to, že je možné, že dítě není z nějakého důvodu na školku připravené, to platí především u těch nejmladších, a docházku ukončí. Stává se to naprosto minimálně ale stát se to může. A je fér to říct. Rodiče mají naši podporu a jsme v tom společně.

Dominika Tomanová: To máme úplně stejné Na dvorečku. Rodič by měl mít jasno v tom, jak odloučení prožívá. Děti dokážou velmi citlivě poznat projevy strachu u rodičů a platí, že když se strachu dokáže zbavit rodič, tak se ho snadněji zbaví i jeho dítě. Rodiče jsou vítáni. Při adaptaci nás rodiče pozorují, naciťují prostředí. To je pro nás velmi důležité. 

Může mít dítě při nástupu do školky pleny? Jakou míru samostatnosti vyžadujete? 

Renáta Vonzová: Může a je to běžné, samozřejmě se to týká opět těch nejmenších. Na druhou stranu vyzýváme rodiče, ať o prázdninách před nástupem do školky udělají vše pro to, aby plenky u dětí odbourali. Pedagogové chtějí s dětmi tvořit, zpívat, hrát si, běhat venku. Je škoda, aby se spousta těchto věcí vyměnila za čas strávený neustálým přebalováním, co říkáte? A míra samostatnosti? Velcí zvládají, protože se to hezky učíme od mala. A ti malí, když si obléknou punčocháče naruby, tak jim to v začátcích necháme a společně se pochlubíme rodičům, že už to krásně zvládly samy. A jelikož máme štěstí na rodiče, tak se k té pochvale vždycky připojí.

Dominika Tomanová: Občas jsme takové děti měly, občas jsme dávali pleny jen pro jistotu při odpoledním odpočinku. Snaha samozřejmě je, aby děti byly bez plen, ale překážka to není. U nás často pomůže jedno přebalování plen nebo počůraného oblečení v zimě v lese v dost spartánských podmínkách, to se pak odbourává počůrávání snadněji. Samostatnost je fajn a děti k ní vedeme. Rodičům radíme, ať pracují vědomě s časem a vyzývají děti větou, zkus to a já se budu dívat, jak se ti daří. A tím oblékání trénovali. My to děláme ve školce stejně a dětem v oblékání pomáháme podporou nikoli samotným skutkem. Bereme si k ruce občas právě předškoláky nebo starší děti, aby pomohli mladším. Hezky se pak věkově rozdílné skupinky propojí a občas u toho dělají takové blbiny a tolik se nasmějou, že je to pak přiměje spolu pokračovat v hrách v průběhu dne.

Děláte akce pro rodiče a děti?

Renáta Vonzová: Máme rádi tradice a proto je rádi pro další generace tímto způsobem uchováváme. Nabízíme je, nikoho nenutíme na ně chodit. Ale naše rodiny na ně rády chodí! To nám dělá velkou  radost.

Dominika Tomanová: Ano, kromě odpoledních slavností, které jsou přibližně jednou do měsíce, tak společně vyrážíme na začátku roku na seznamovací víkend nebo třeba na lyžařský výcvik. Pořádáme také bazárek, kde si mohou rodiče vyměňovat oblečení, ze kterého např. jejich děti odrostly. Scházíme se také na společných brigádách u zkrášlování Dvorečku anebo u moštování a opékání buřtů.

Jezdíte s dětmi i za kulturou?

Renáta Vonzová: Bez toho si vůbec Jeden strom neumíme představit. Jezdíme do galerií, do divadla, na výstavy. Učíme se podle dané příležitosti obléknout, chovat se a přijímat výzvy s akcí spojené. Nabízíme dětem široké spektrum a věříme, že i drobnost je může oslovit a zanechat v nich něco, co se později může rozvíjet. Dává to smysl.

Dominika Tomanová: Ano, a když nemůžeme jet za kulturou, tak jede kultura za náma. Nejednou jsme hostili divadlo, kovářku, sokolníky, dílnu s ovčím rounem a další.

Jaký je rozdíl mezi vašimi školkami a klasickými?

Renáta Vonzová: Jsou školky dobré a špatné. Nezáleží na tom, jestli je školka soukromá nebo státní. Všechno je o lidech. O tom, jestli si, jako vzdělaný pedagog, uvědomíme, že do šesti let věku se utváří až 85 procent osobnosti člověka. A že už nikdy v životě není člověk tak citlivý a vnímavý jako právě v tomto věku. Tak to pojďme nezkazit! Máme to trochu jednodušší, protože pracujeme s motivovanou skupinou rodičů, kteří si nás vědomě nacházejí. Nemusíme řešit různorodost přístupů rodičů. A pokud ano, tak okrajově. Jsme sami sobě zřizovatelem, to je na jednu stranu zátěžové, ale na druhou stranu se lépe udržuje strategie a filozofie. Hodně se zaměřujeme na estetiku prostoru, ve kterém se děti pohybují. Akcentujeme přírodní materiály. Velký rozdíl vnímám v odborné podpoře pedagogům, což vede k prohlubování jejich dovedností a skutečné realizované podpoře individuality dítěte. U třídy Rarášků, dětí ve věku od dvou do tří a půl roku, je velkou výhodou malý počet dětí ve skupině, což nebývá obvyklé.

Dominika Tomanová: Tak to je. Myslím, že u nás je veliký rozdíl v poměru děti ku průvodcům. To je veliká výhoda oproti více početnějším školkám. Máme větší výhodu, že máme za zády les a pod námi řeku, to jsou místa plná inspirace. Máme výhodu velmi milých kolegů a kolegyň, kteří jsou otevření komunikaci. Máme také výhodu v možnosti pokračování do naší ZŠ.

Jak to děláte, že jste pořád dobře naladěni? 

Renáta Vonzová: To se nás rodiče ptají! Protože dobrá nálada dětí je neskutečně nakažlivá! Ale pozor - i zamračit se umíme! Vždyť i to je důležité, být čitelný ve svých emocích, o kterých s dětmi mluvíme.

Dominika Tomanová: To není jednou věcí. Může za to parta super dětí, příjemný kolektiv ostatních průvodců, pohádkové zázemí, a hlavně je to tím, že jsme venku, na čerstvém vzduchu, takže si neprdíme pod nos v uzavřené místnosti a nemáme pak naprdnutý výraz.

Chcete článek sdílet?