Šplh do nebe
Šplh do nebe
Petr Opavský
Na lanové překážce si hrajeme na netopýry. Potom šplháme do nebe po modrém vlákně. Takových vláken bude s babím létem přibývat. Naše touha být s našimi ve vzdálenosti se bude prát s tím, co je tady a teď: les a kamarádi. Vzpomínka na domov si nás odpoledne přitáhne neviditelným provázkem. Tak oscilujeme mezi domovem a světem. Je nám z toho dobře, otužujeme se. Obstojíme tam i tady. Naučíme se to. Mezitím skládáme zvířátka z fazolí, plstíme viditelná srdce, zpíváme si do kroku tu naši:
V LESE, TRA LA LA, JÓ V LESE, JÓ V LESE, ŽIJE…
Žáby se před námi schovávají pod břeh, vyrábíme z čisté vody kakao a zpět, kreslíme na kameny křídami, i na školní tabuli, opakujeme si příběh a posloucháme nový, malujeme blátem po papíru, předškoláci kreslí u stolu. Vypravujeme vlaky po dřevěné dráze, namáčíme bílé i černé fazolky, co vody se do nich vejde! Lovíme mnohonožky. V písku jsme k sobě ohleduplní, domlouváme se na hranicích svých proměnlivých teritorií. Začínáme se spoléhat na rytmus dne, věřit rodičům, že si nás zas vyzvednou. Jako včera, jako zítra. Chceme, aby byl každý den stejný, a on je navíc ještě pokaždé nový.
Z fazolí už děláme výstavu, stejně tak z blátivých maleb. Krájíme ovoce, zápasíme se statikou lesního bunkru. Hrajeme haptické pexeso, čteme si příběh o Bohunce, i ona si zvyká na novou školku a vybírá si mezi kamarády. Ty pravé k sobě, do nepohody, ty, pro které to stojí za to!